Můj pes, jeho čip a litera zákona 

Jsem majitelem psa. Je přihlášený na příslušném místě. Deset let nosí evidenční známku s číslem.
Platím za to přiměřený obnos.
Pes je pojištěný, to kdyby náhodou něco nepatřičného provedl.
Platím pojistné.
Chodím s ním na pravidelné lékařské prohlídky a vakcinace.
Platím odpovídající částky podle podnikatelského barometru.
Začátkem prosince byl mému společníkovi pod kůži vpraven čip. Podle magistrátní vyhlášky. Na veterinární klinice, kde jsme oba v počítačové databázi, za 700 korun s ujištěním, že potřebné doklady včas doputují na příslušná místa. V duchu litery zákona. Nemám se prý starat, je to služba.
Zaplatil jsem tedy nabídnutou službu i čip.
V půli ledna jsem se zeptal na městském úřadu. Pro jistotu, jestli příslušné dokumenty přišly na příslušná místa. Nepřišly, dostal jsem odpověď. Co mám dělat, nevzdávám se iniciativy. Zavolejte si na čipovací místo! My za to nemůžeme, dodal ještě jmenovaný městský úřad.
Oslovil jsem kliniku. Měli jste poslat určené papíry na určená místa. Bílý doklad tam, růžový onam. Poslali jste je? Ano. Ale ony zatím nikam nedošly, dím dále. Zeptejte se na magistrátu, bylo mi doporučeno. My za to nemůžeme, slyšel jsem podruhé. Volám na psí magistrátní místo. A slyším: Víte kolik přišlo dokladů? Kolem deseti tisíc. Jsou zatím v krabicích a do konce ledna je roztřídíme, vpravíme do databáze. Musíte se ještě zeptat. Klidně v té některé krabici může váš pes být. My za to nemůžeme, adresovali mi tu do třetice.
Co kdyby všichni registrovaní majitelé psů (je jich v Praze prý přes 80 tisíc) své čtyřnohé přátele očipovali podle zákona, napadá mě. Udělala to prý zatím jen polovina z nich. A nedej bože, co kdyby se umravnili i ti nezaregistrovaní (je jich prý přes půl miliónu), tedy neplatící majitelé psů, a rozhodli se být najednou poslušnými zákonů?
Očekávám nyní upomínku z úřadu, možná i varování, že nerespektuji zákony. Mohou na mě hledět jako na neplatiče, i když jsem platil.
Kdo za to, hergot, může?!